Už při srazu na nádraží to tentokráte vypadalo velmi nadějně s účastí dětí, což se ovšem po krátké době nepotvrdilo a opět jelo více vedoucích něž dětí. To nás ovšem neodradilo a vydali se tramvají číslo 10 na konečnou. Po výstupu nás přivítalo nevlídné počasí a zima, alespoň že nepršelo. Po krátkém výšlapu na vrchol skály, který někdo těžce nesl a proklínal příkrý kopec, jsme se ocitli na okraji nižší skalní vyvýšeniny. Odtud se nám naskytl pohled na kdysi průmyslovou chloubu Brna - areál Zetoru. Když jsme se nacházeli v přírodě, tak se nám tento pohled moc nelíbil, ale co jsme mohli dělat. Je to ukázka svérázného soužití člověka s přírodou. Náhradou nám byl pohled dolů, kde jsme ještě před chvílí byli a člověku začne příjemně mravenčit v nohách, když stojí jen krok od tak velké hloubky. Postoupili jsme až pod druhou (nižší) vyvýšeninu.
Po krátké svačině jsme si zahráli hru s plížením k vedoucím, ke které vhodný terén přímo vybízel. Nejlépe se v terénu schovával a přitom blížil k vedoucímu Lukáš. Hru si zahrál i "vedoucí zájezdu" Indián, který byl ovšem těsně před cílem uviděn bystrým zrakem Davida. Po hře jsme nachystali potřebné věci k bezpečnému lezení po skále a kdo chtěl, tak si mohl vylézt až na nejvyšší vrchol Stránské skály a potom i slanit. Během lezení se k naší velké radosti objevil D.D. a vypadal hodně nevyspalý (asi těžká noční služba). Až jsme si užili svoje při lezení, vydali jsme se objevit Medvědí jeskyni, kde kdysi skutečně žili medvědi. Fáborková cesta skutečně dovedla děti až k jeskyni, do které se po jednom vydali jen při světle svíček. Byla to těžká zkouška odvahy, což potvrdili i Katka s Dášou, které se dovnitř také vydali. Tento úkol splnili všichni a proto se mohli podepsat na pergamen, který se v jeskyni nacházel a dává nám všem záruku, že kdybychom byli v nebezpečí, tak se nám kamarád nebojí pomoci.
Následovala speleologická expedice, která se vydala za tajemstvím Stránských jeskyní a štol. Bylo to skutečné bludiště a jeskyní jsme našli mnoho a všechny je naše expedice prozkoumala. I tu nejmenší, kam se vlezl pouze Lukáš. Po jistě příjemné chvilce, kterou bylo přání k Babčovým narozeninám jsme se rozhodovali, jestli si opečeme špekáčky nebo jestli se ještě vydáme na další výpravu, tentokráte na druhý kopec a to vysílač Hády.
I přes protest Katky vyhrála druhá možnost a tak jsme se vydali sídlištěm Líšeň k vysílači. Nebyla to cesta lehká, ale každý jsme ji úspěšně zdolali, nakonec i s Katkou, která se k nám po malém ohřátí v Dýdýho autě přidala. To už ale byly čtyři hodiny a tak jsme se vydali na místo návratu, kde jsme se rozloučili a někdo jel domů, někdo k Tondovi na svařáček a někdo do práce.
Po krátké svačině jsme si zahráli hru s plížením k vedoucím, ke které vhodný terén přímo vybízel. Nejlépe se v terénu schovával a přitom blížil k vedoucímu Lukáš. Hru si zahrál i "vedoucí zájezdu" Indián, který byl ovšem těsně před cílem uviděn bystrým zrakem Davida. Po hře jsme nachystali potřebné věci k bezpečnému lezení po skále a kdo chtěl, tak si mohl vylézt až na nejvyšší vrchol Stránské skály a potom i slanit. Během lezení se k naší velké radosti objevil D.D. a vypadal hodně nevyspalý (asi těžká noční služba). Až jsme si užili svoje při lezení, vydali jsme se objevit Medvědí jeskyni, kde kdysi skutečně žili medvědi. Fáborková cesta skutečně dovedla děti až k jeskyni, do které se po jednom vydali jen při světle svíček. Byla to těžká zkouška odvahy, což potvrdili i Katka s Dášou, které se dovnitř také vydali. Tento úkol splnili všichni a proto se mohli podepsat na pergamen, který se v jeskyni nacházel a dává nám všem záruku, že kdybychom byli v nebezpečí, tak se nám kamarád nebojí pomoci.
Následovala speleologická expedice, která se vydala za tajemstvím Stránských jeskyní a štol. Bylo to skutečné bludiště a jeskyní jsme našli mnoho a všechny je naše expedice prozkoumala. I tu nejmenší, kam se vlezl pouze Lukáš. Po jistě příjemné chvilce, kterou bylo přání k Babčovým narozeninám jsme se rozhodovali, jestli si opečeme špekáčky nebo jestli se ještě vydáme na další výpravu, tentokráte na druhý kopec a to vysílač Hády.
I přes protest Katky vyhrála druhá možnost a tak jsme se vydali sídlištěm Líšeň k vysílači. Nebyla to cesta lehká, ale každý jsme ji úspěšně zdolali, nakonec i s Katkou, která se k nám po malém ohřátí v Dýdýho autě přidala. To už ale byly čtyři hodiny a tak jsme se vydali na místo návratu, kde jsme se rozloučili a někdo jel domů, někdo k Tondovi na svařáček a někdo do práce.
